Můj drahý Island
Asi každý z nás má místo, kam se vždycky rád vrací. Kde člověk cítí klid a na veškeré starosti nahlíží jaksi zdálky. A je jedno, jestli je to zahrádka za Brnem anebo pláž v Mexiku. Já jsem takové místo našel na Islandu.
Když byl Island neznámý
Poprvé jsem se na tenhle ostrov vydal již v roce 2009. Našel jsem tam letní brigádu. Tehdy jsem při zřizování cestovního pojištění přivedl paní v Generali do pořádných rozpaků. Nevěděla totiž jestli je Island ještě součástí Evropy, anebo je to něco úplně jiného. Možná vám to teď připadá zábavné, ale tehdy skutečně dost lidí netušilo, kam to vlastně jedu. Do širšího povědomí se Island dostal až rok poté, po výbuchu sopky Ejafjallajökull.
Teď je situace úplně jiná. Island se stal turistickým rájem. Lidi nejvíc láká projít si Ring Road, tedy cestu, která vede po obvodu Islandu. Na ní najdete většinu atrakcí, ale s nimi i hordy turistů. Island je však mnohem víc než Ring Road.
Daleko od všeho
Pro mě je tenhle ostrov především o tichu, odstupu a o usebrání se. Po dvě zimy jsem vyrážel na farmy, které byly daleko od civilizace. Žádný zvuk přejíždějících aut, jenom ticho přerušované krákáním krkavců. A v noci skutečná tma. Žádné nánosy světelného smogu. Obloha tak průzračná, jakou najdete jedině na hlubokém mrazivém severu. A to světlo. Je pravda, že v zimě ho moc není. Ale když slunce na těch pár chvil zalije krajinu, tak se z toho tají dech.
Z Islandu jsem si taky odnesl několik přátelství. Jako kdyby tahle země přitahovala podobně naladěné lidi. Teď vám ale ukážu více z islandské krajiny. Něco z její rozlehlosti, barevnosti a nedostupnosti. Zkrátka něco z toho, čím mě Island uhranul. Ukážu vám taky, s jakou citlivostí zde člověk svým dílem zasahuje do přírody.
