Útočiště
2018 – dodnes
Až do poloviny dvacátého století se většina obyvatel Islandu živila rybolovem a drobným farmařením. Tak jako po staletí. Pak ale krajinou proběhla masivní modernizace a farmaření se stalo okrajovým způsobem života. Odlehlost farem, těžká práce a vzdorování extrémnímu počasí láká stále méně lidí. Farmaření vyžaduje čas, obětavost a trpělivost. Výsledek se nikdy nedostaví ihned.
Po dvě zimy jsem se vydal na Island za prací. Zima je nejnehostinnějším obdobím roku, kdy je svět většinu dne ponořený do tmy, a počasí ukazuje své nejextrémnější podoby. Přesto jsem v tomto světě pociťoval zvláštní blízkost a klid. Člověk je jaksi blíže člověku, zemi i zvířatům. Lidská vůle a ambice jsou krocené nepředvídatelnou přírodou. Země je magicky krásná a nebezpečná zároveň.
Staří Islanďané věřili, že jejich domovina je plná nadpřirozených bytostí. Každý kopec, kámen, zátoku, pole nebo bažinu obývají elfové, trpaslíci, pozemští duchové … Tato víra se nikdy zcela nevytratila a země zůstala zahalena mýty. Zůstaly mnohé staré rituály a také představa, že země je něco víc, než kus země určený k lidské spotřebě. Země je tajemstvím, které člověk nemůže nikdy plně uchopit a ovládnout. V extrémních přírodních podmínkách se člověk může, s přírodou i lidmi, naučit jedině spoluexistovat. Sám neznamená nic. Blízkost je nadevše.
