Cesta na Východ III. Ruskem s pandemií v patách

Cesta na východ III.

Ruskem s pandemií v patách

Byl únor 2020 a původně to měl být velký vlakový okruh zimním Ruskem. Z Moskvy až za Ural a pak na jih přes Kavkaz až do Gruzie. Všechno vycházelo perfektně až na jeden detail: každodenní bombardování zprávami o postupující pandemii. Z Ruska celá ta situace působila tak vzdáleně. Někteří místní na to měli vysvětlení: „Pijete tam málo vodky!“ V Rusku totiž tehdy nebylo nic, alespoň podle oficiálních statistik. I když jsem tam nakonec strávil jenom dva týdny, zážitků jsem si odnesl nespočet. Shrnu je do pár stručných postřehu.

Co mě v Rusku nadchlo?

Volha. Obrovitá řeka, která mi připomínala spíš asijské veletoky než cokoliv v Evropě. Nejvíc mi učarovala v Kazani a v Nižným Novgorodu. Zmrzlé části Volhy byly v Kazani plné rybářů, kteří si velikými vrtáky razili cestu ke svým úlovkům. V Novgorodu zase řekou pluly obří ledové kry připomínající lodní flotilu. Podél Volhy vedly široké promenády, kde si člověk mohl v mrazivých, ale slunných dnech příjemně prohřát kosti. A přitom se dívat na řeku, která místy připomínala spíš moře než řeku.

Lidé. Na rozdíl od mnoha povídaček byli lidé neskutečně ochotní a milí, a to i ve velkých městech. Obvykle sice neuměli anglicky ani slovo, ale snaha se taky počítá. Navíc do ruštiny lehce proniknete. Po městech jsem se pohyboval bez obav i v noci. Podobně jako v mnoha muslimských zemích, i v Rusku jsem ztratil mnoho obav a předsudků. Lidé jsou všude stejní, tohle klišé prostě platí.

Sovětská architektura. Představte si socialistické stavby v Ostravě nebo Praze, asi pětkrát je zvětšete, přidejte rudou hvězdu a dostanete Moskvu. Ale ruská města nejsou jenom o monumentálním sovětském klasicismu. Fascinující jsou i první experimenty s masovým bydlením anebo vzdušné konstruktivistické budovy. To je architektura, která nemusí být na první pohled krásná, ale svého času byla průkopnická a na plné docenění teprve čeká. Navíc v sobě skrývá idey, které chtě nechtě formovaly i středoevropský prostor.

Ural. Nekonečné divoké hory kam až oko dohlédne, lesy tak velké, jak celá evropská města. Slovo „širý“ tady dostává úplně nový rozměr. Lesy byly plné bělostných bříz, které spolu s hlubokým sněhem často až oslepovaly. Bylo to však jen krátké nahlédnutí do této krásy. V národním parku Taganay jsem strávil jenom jednu noc, pak se ke mně donesla zpráva o tom, že Evropa uzavírá vnější hranice.

Přejít na první část

Přejít na druhou část